Je to již skoro celý rok, který utekl od mé první návštěvy v Bavorském lese. A byly to informace od Honzy Vebera, které mi pomohly tento kraj opět navštívit.
Po půlnočním přesunu po zasněžených českých komunikacích, jsem se uvelebil ke krátkému zimnímu spánku na parkovišti před zooparkem Bavorský les. Budíček mi službu konající zaměstnanec nastavil na půl sedmou, čas, který zvolil jako nejvhodnější pro ranní úklid parkoviště od čerstvě napadaných pěti centimetrů sněhu. Natahoval jsem opuštění vyhřátého spacáku, co to šlo, ale když už okolo prošli dva domácí sportovci na ranní výšlap do přírody, nezbývalo, než začít tvořit hodnoty :-).Mé první kroky v čerstvě prohrnuté cestičce lesem vedly k výběhu páru rysa ostrovida. Ranní pozdravení proběhlo v tichosti pouze s jedním z dvojice, s příslušnicí „něžného" pohlaví. Stejně tak jako u lidí, když muži spí, ženy se musí postarat o domácnost a tedy i ranní obchůzka teritoria byla pouze samičí záležitostí. Slunko v tento brzký podzimně-zimní čas moc nepřálo a tak jsem vyrazil za dalšími obyvateli parku.
Kdo prostředí Bavorského lesa navštívil, mi jistě dá zapravdu, že výhled do části lesa, kterou obývá smečka vlků je ohromný. Pozice pro návštěvníky je ze třech čtvrtin obklopena výběhem a je zde v každém směru možné sledovat dění u zdejších obyvatel. Počínaje ranním protahováním těla, plížením plazením v čerstvém sněhu, hledáním potravy až soubojem o ni samotnou. Šrámy na chlupatém oděvu některých z nich jsou patrné i bez použití teleobjektivu či dalekohledu. To, že jsou zde dána i pravidla, která nelze porušovat, jsem měl možnost vidět na vlastní oči a zvuky, které tuto událost doprovázely, pěkně tahaly za uši. Pomalu jsem opouštěl stráň, kde i vlci samotáři nechali svůj kožich prohřát dopoledním slunkem vyvalováním se na vyhřátých kamenech.
Polední čas jsem věnoval cestě přes krátké nahlédnutí medvědím výběhem, kde za špatných světelných podmínek si rodinka se dvěma mláďaty protahovala těla skotačením u kmene padlého stromu. Cílem však byla zastávka v mistrně vymyšleném výběhu prasat divokých. Kde cesta, která vede návštěvníky parkem, je bez oplocení a tím nic nebrání setkání s domácími. Hody, které jsem zažil, kdy na jedné straně cesty je servírováno pečivo a na straně druhé hromada krmné řepy. Je nutné si vždy uvědomit, že oni jsou zde doma a my jsme pouze návštěvníci, kteří by se podle toho tak měli chovat, respekt je vždy na místě.
Poprvé jsem zavítal až do odlehlého akvaparku vydry říční, zakalená voda nedovolila sledovat hrátky zdejšího plaváčka. Avšak přehlídka modelky na sněhu s úpravou kožichu byla tím, co na tvářích návštěvníků vyloudilo nejeden úsměv.
Tu poslední zastávku, která byla pomyslným rozloučením se zooparkem, jsem strávil s medvědí rodinkou. Rozdělení rodičovských funkcí dle lidského vzoru, kdy samec (muž) v klidu a v ústraní odpočívá a samice (žena) má „na hrbu" dvě jejich společné ratolesti bylo milé sledovat. Dovádivá nálada mláďat nebrala konce. Pozorování m, co lze vše provádět s pařezem, hroudou sněhu i se svým sourozencem jsem pomalu své myšlenky směřoval na lesní cestu vinoucí se k parkovišti návštěvníků. Ale nebylo to tak jednoduchá, zábava v plném proudu, o diváky nebyla nouze, neb se zde sešli snad všichni, co dnes v parku byli. Rodinky s dětmi, páry zamilovaných, fotografové i sportovci, kteří cesty v parku využívají ke svému tréninku.
Paprsky slunka se s námi všemi i medvíďaty pomalu loučily a já svoji výbavu uložil do batohu a vydal se k autu. Plán, co s načatým večer, byl jasný, ale o tom až v dalším článku ....
J.