Již v čase, kdy letištní technici připravovali letadlo Turkish airlines k odletu do matičky stověžaté, začal jsem si pomalu v hlavě stylizovat článek na téma jak NE-fotografovat v Jihoafrické republice. Ano, název je správně: NE-fotografovat.
Abych moc nepředbíhal, vrátím se na úplný začátek plánování a příprav mé letošní po dvou letech vysněné cesty za africkými zvířátky a jejich příběhy. V průběhu jarních měsíců jsme společně s kamarádem a fotografem Ondrou Zárubou řešili jak naložíme s volným fotografickým v letošním roce. Volba byla původně směřována do Zambie a pak ve zbytku volných dnů do Jihoafrické republiky. Ondra mě již tuto cestu původně plánovánu s jiným parťákem, ale ten kvůli nečekaným komplikacím v posledních dnech tuto cestu musel odříci. V mém případě tomu bylo naopak, mě nemusel Ondra dvakrát pobízet, po loňském africkém „absťáku“, kdy jsem řešil hlavně pracovní povinnosti jsem byl letos na africký kontinent náležitě nažhavený. Z původního plánu dvou států jsme později společně vybrali jen tu jižnější africkou variantu, návštěvu NP Hluhluwe - Imfolozi. Finanční hranici i s předběžnými náklady na stravu jsme si určili 80 tis Kč. Neb jsme neměli žádné fotografické informace, opravdu podotýkám a zdůrazňuji ještě jednou žádné fotografické, o tamních parcích a zvířecích rezervacích. Těšili jsme se jak se zhostila s přípravou majitelka cestovní kanceláře, která se na Afriku, foto-safari a podobné fotografické aktivity specializuje. Měla naši plnou důvěru ohledně výběru parků, po dohodě jsme si stanovili jen dva, nechtěli jsme zbytečně přejíždět a plýtvat drahocenným foto-časem na přesunu mezi jednotlivým i parky. Volba padla na Hluhluhwe a Imfolozi, sousedící to parky a vzdáleny od sebe necelých 10km. Ve skutečnosti cesta autem trvala necelé dvě hodiny, ale tato realita, která se dala čekat, neboť v Africe platí trochu jiné míry, ale to už zbytečně moc předbíhám.
Po přistání s dvěma krátkými a rychlými přestupy jsme v auto-půjčovně v Durbanu osedlali Ford Ranger 4x4, dopravní prostředek, který byl po všechny ostatní dny naším plechovým přechodným bydlištěm a průvodcem za fotkami africké zvířeny. Cesta do prvního kempu nám trvala o necelé 3 hodiny déle než byly původní předpoklady viz itinerář psaný majitelkou jihoafrické cestovky, která nás hnala po silnicích třetí, čtvrté a nebo snad i páté kategorie. Samotné cesty uvnitř parku byly k našemu velkému překvapení v lepším stavu než tyto nám vytýčené. Po bloudění a opakovaných Ondřejových pokusech o nalezení té správné cesty do parku, hovorech s domácími obyvateli, dopravci či taxikáři jsme se od původního itineráře a jeho rad dle ukazatelů odvrátili ke značení cesty do parku dle informačních cedulí u jedné z frekventovaných silnic. Na hlavní vstupní bránu jsme zaťukali za 5 minut 18 hodin a to bylo jako za 5 minut 12, protože vrata parku se v 18 uzavřou a další možný průjezd je až následující den ráno po 6. hodině. To jsme však nevěděli, jasně, že naše neznalost nás neomlouvá, ale taky proč bychom to měli znát my, toto by měly být informace podávány zástupci CK ať české strany nebo jejich partnerů v JAR. Ale budiž, už jsme v hotelu HillTop, a opravdu TOP hotel to byl, rovněž i místo ve vysokých zalesněných kopcích mu též náleželo.
Chatka s rákosovou střechou, dvoulůžkový domeček byl po první část naším spacím domovem. Hotel byl úžasný, ano, již dnes to tak mohu napsat, neb lepší bydlení tam široko daleko nebylo, restaurace, kde výborně vařili a plnili statečně Ondrovi jeho občasná a nesplnitelná přání. Jako třeba, že k čaji středoevropana někdy nestačí ani tři plátky citronu a to ten čaj měl pouhopouhé jedno deci, ale budiž, dnes se tomu směji.
.jpg)
První dny pobytu jsme si s ranním vstáváním moc velkou hlavu nedělali, po snídani jsme vyráželi na naše toulky okolo osmé hodiny. Potkávali jsme spoustu zvířat, počínaje velkými i malými rodinkami nosorožců černých, žirafími skupinkami i osamělými dobrodruhy s dlouhým krkem a hlavou v oblacích. Nevěděli jsem však, že křivka výskytu a setkáním se zvířaty bude rapidně klesat a možnost fotografování a pozorování zdejších zvířecích obyvatel bude mizet v nenávratnu. V dalších dnech jsme denní rituál mírně upravili a již bez snídaně jsme startovali náš dopravní prostředek kolem šesté hodiny a čekali na otevření brány do parku, neboť před šestou hodinou pohyb po rezervaci není dovolený. Návrat na snídani jsme měli plánován těsně před zavíracím čase pro vydávání jídla a dařilo se nám to stihnout, i když kochat se africkou přírodou i s prázdným žaludkem není nic, co by se nedalo přežít a bránilo by úžasném prožitku tohoto výletu. Dařila se nám setkání s rodinkami nosorožců, kdy v podvečer chodili společně se svými potomky k náhorním napajedlům na „večerní drink“. Jednoho vlahého podvečera jsme byli svědky, kdy zaměstnanci parku zanechali na vyvýšené planině mrtvou zebru, domnívám se, že byla sražena autem a nebo usmrcena sokem z příbuzenstva, neb na ni nebyly stopy po krvavém zápase s predátory. Její krk a hlava byly v takové poloze, že i kdyby byla vyrobena z gumy, nebyla by již mezi živými. Čas se však přiblížil k šesté hodině večerní a nás čekala cesta do kempu. Naše radost a natěšení, že budeme svědky alespoň hostiny a slavnostního obřadu vydržela pouze do následujícího rána.
.jpg)
Na původním místě zbyl jen kus páteře, o který právě svedly boj dvě hyeny a přilétající supi. Jinak zde po zebře nebylo ani památky, ani krví zbarvená tráva se nekonala a natož pak nějaká příležitost k focení lva nebo leoparda se zbytkem kořisti. Ranní slunko nám alespoň dopřálo pár portrétů „úklidové čety“ a my se pak následně vydali na staré známé kilometry po prašných cestách parku.
V polovině zájezdu jsme si zabalili svá zavazadla, naložili je do forda a vyrazili zdolávat kilometry k sousednímu parku Imfolozi. Dle našich dostupných informací, to měl být jen kousek, pár kilometrů, ve skutečnosti jich bylo necelých 40. Cesta nám trvala více jak hodinu a půl, protože cesty nedovolují rychlejší jízdu, v parku je max. rychlost 40km/hod, ale i tak jsme k druhému místu ubytování dorazili v mírném rozladění ze stavu komunikací. Nebyla nouze o výmoly a díry v asfaltu takové, že by se tam i malé lvíče schovalo a nebylo vidět. Po příjezdu na nás čekalo nejedno překvapení. Velký kemp s malinkatou prodejnou suvenýrů a trochou zbylých potravin v chladícím boxu. To mělo později sloužit jako supermarket, kde bychom později kupovali všechny ingredience pro naše kulinářské pokusy a výtvory. Při dotazu na recepci, kde je nejbližší „opravdová“ prodejna potravin zněla odpověď: to musíte mimo kemp, do nejbližšího města, je to asi hodinku cesty, „necelých 40 kilometrů“. Tak tato odpověď na našich tvářích vyloudila úsměv, který však nebyl z veselých nálad, ale z jasných rozpaků, jak tu přežijeme zbytek dovolené. A to jsme si vzpomněli, že v původních propozicích k foto-dovolené bylo pořadí kempů obrácené, nedokázali jsme si s Ondrou představit, jak bychom zde večer v šest hodin první den po příjezdu hledali něco k jídlu, neboť informace zněli v místě ubytování restaurace a prodejna potravin.
Na naše urgence směrem k pořadatelům foto-dovolené jak na české tak i africké straně měly za následek, že jsme se v podvečer vrátili do původního ubytování do Hilltopu (Hluhluwe), tentokráte do jiné chatky, ale to už nám v tu chvíli bylo úplně jedno. Jako staro-noví obyvatelé jsme se vrátili na prašné i asfaltové klikaté cesty v okolí kempu. Nevím zda to byl trest, že jsme odmítli nové ubytování v kempu „bez stravy“ v Imfolozi, ale s přibývajícím časem a naježděnými kilometry v okolí Hilltopu se počet pozorovaných zvířat začal rapidně snižovat.
Snad výjimkou mohlo být setkání se čtveřicí majestátných lvích samců, kteří kdyby nám málem neprorazili auto z boku při opuštění jejich úkrytu ve vysoké trávě. Tak jsme je nemohli vidět natož vyfotit. Byl to jeden z mála okamžiků, který nám vylepšoval náladu. Podobných bylo jak šafránu a časem se naše nálada a pohoda z focení začala přibližovat k bodu mrazu.
Ujišťovali jsme se s Ondrou vzájemně, že jen máme asi smůlu a jsme ve špatný čas na špatném místě. Ale když jsme potkali rodinku nosorožců, byla však tak dobře maskována ve dvoumetrovém roští a tam to nebylo ani na pozorování natož abychom si naivně mysleli, že vytvoříme nějakou fotku, hodnou publikace alespoň na ploše svého monitoru. Postupně mizel jeden živočišný druh za druhým, vše vyvrcholilo odpolední jízdou v poslední den, kdy jsme křižovali po všech nabízených cestách a potkali jsme jedinou rodinu paviánů, která přeběhla přes polní cestu, překonala mělký říční brod a zmizela na druhém břehu v hustém roští a vysoké trávě. Po zbytek jízdy jsme nepotkali jediné zvíře k fotografování nebo snad jen k zastavení a kochání se pohledem nad jejich krásou a volností. Zapomněl jsem na hluk z houští, ale díky metrové trávě a dvoumetrovému křoví ( křáč … Ondrův výraz, který vše krásně vystihuje) jsme nebyli schopni určit zda to byli sloni nebo nosorožci. Na recepci v kempu byla magnetická tabule s mapkou výskytu a sledování zdejších zvířat. V kolonce u leoparda o jeho počtu bylo číslo řádově ve stovkách, to nemluvě o vysokém údaji týkajícím se počtu lvů a gepardů. Místa s výskytem nebyla nikde a nikdy označena. Výjimkou byla moje snaha o „nakopnutí“ ostatních dovolenkářů i domácích průvodců tím, že jsem označil místo našeho setkání se lví čtyřkou, druhý den však byla magnetická cedule opět prázdná. Co si o tom myslet, nevím, asi jsem nepochopil účel této informační cedule.
Následujícího dne, po neúspěšném odpoledním focení a bezvýsledném křižování parkem, jsme po snídani vyrazili směr letiště a vstříc cestě k domovu. Jen při pomyšlení na návrat zpět do pracovního procesu se nám domu moc nechtělo. Ale jinak to bylo takové malé vysvobození ze smutné nálady, která nás doprovázela po většinu celé této foto-dovolené. Smutné zjištění, které mě čekalo při balení, že u jednoho fotoaparátu zbyla ještě čtvrtina kapacity baterie svědčí o tom, že moc focení se nekonalo. Po promazání fotek a odstranění nepovedených fotografii mi jich zbylo okolo 300 z celkových 12 stovek. Ondra na tom byl podobně. Společně jsme se tomu při nakládce kufrů do auta ironicky zasmáli.
Ono focení v jižní Africe nemusí být špatné, jen je třeba volit správné parky a hlavně nenechat nic náhodě a vše si důkladně připravit a nepodcenit. Slepá důvěra ve zprostředkující agenturu, která za vás vše zařídí, navrhne a doporučí nemusí mít pokaždé šťastný a veselý konec. Odpověď se strany zprostředkující na Ondrův dotaz, že se nám celá tato foto-dovolená jako foto-dovolená nejevila, byla ve smyslu, co bychom čekali od JAR v měsíci květnu.
Jirka
P.S.
Tato událost mě poučila a vyvedla z růžového pohledu k nabízeným službám cestovních kancelářích všeobecně.
Dnes již připravuji plány na další výlety a nebojím se do JAR vrátit, protože parky zaslíbené fotografům zde opravdu jsou, jen je třeba hledat, hledat a hledat.....