Vše, co budu v následujícíh řádcích vyprávět a popisovat je pouze můj subjektivní pohled. Budu moc rád, když si v něm najdete taky svůj kousek ......
5.30 budíček
6.00 odjezd z kempu
8.00 výstup z auta a krátký přesun na brífink
8.45 start „lehké horské“ procházky
9.45 opuštění vyšlapané horské cestičky a odbočení na hustě křovinatou a čerstvě prosekávanou cestu strmě vzhůru do neznáma
11.45 hlasité a dlouhotrvající diskuze prostřednictvím vysílaček mezi stopaři a velitelem našeho putování o místě pobytu rodinky goril horských
12.35 krátká a velmi kvapná zastávka na odložení pomocných holí, malá svačinka z toho, co jsme cestou ještě nesnědli, rychlá příprava jednoho ze dvou fotoaparátů a hurá za našimi modelkami a modely.
12.45 hlava rodiny, statný stříbro-hřbetý samec - N´Shongai, první seznámení, první fotografie, hladina adrenalinu nám stoupá strmě vzhůru jak profilová křivka naší dosavadní cesty. Zároveň zde panuje i přesný opak, klid, vyrovnanost, snad i lehký nezájem o hrstku fotografů a návštěvníků, kteří si hledají to NEJ místo k jeho pozorování, ze strany našeho fotografického cíle. Nedokážu si představit, že bych tak stejně „relaxoval“ jako ON a přitom byl sledován tolika páry očí a odrážejícího se lesku objektivů. Po deseti minutách první focení končí, každý dle svého zanechal památku. Na jedné straně my, budu říkat fotografové, máme zase o kus méně volného místa na paměťových kartách svých fotoaparátů a na straně druhé náš model, zde nechal hromádku čehosi zeleného, teplého a voňavého …..
Je na místě přibrzdit a vrátit se trochu zpět, přerušit věty strohého časového harmonogramu i jiným vyprávěním. V tom ohromném zápalu jsem úplně zapomněl představit jednotlivé členy naší turisticko-fotografické skupiny.Původně celý zájezd z České republiky čítal celkem 13 cestujících a pro vstup do gorilího království byl maximální počet členů horské výpravy jen osm, nezbylo, než naši skupinu rozdělit na dvě menší. Ta početnější vyrazila v předchozí den našemu výstupu, kdy my si užívali relaxu a klidu ve stanovém městečku. My se tou dobou toulali uličkami nám neznámého afrického městečka Kisoro, kde bylo vše podřízeno hlavní náplni, výletům za horskými gorilami.
Začnu tím nejvzdálenějším, tím byl z Bostonu Bill, klasický Američan v letech, jak jen je možné si představit, pracoval v jedné americk-ugandské firmě v oblasti cestovním ruchu. Část měsíce zde a dvakrát takovou dobu doma v USA. Sympaťák, který nám celou cestu povídal, povídal a povídal. Mezinárodní pár mladých a zamilovaných, on z Německa, ona z Francie a ideálním místem jejich společného pobytu nemohlo být přece jiné město než Londýn.
Náš závod s časem již běží, hodina, která je našemu společnému pobytu v hustém a vlhkém křovinatém porostu vyhrazena se zdá s prvními okamžiky zdejšího pobytu velmi dlouhá a nevyčerpatelná. Později, k našemu nemilému zjištění je velice krátká a nedostačující.
Tak a hurá k dalšímu ze zdejších obyvatel, v hustém křoví na nás vykukují oči samičky, o poznání mnohem menší než její respekt a úctu budící partner. Když jsme v tom NEJ focení, hlavní velitel naší skupiny nás klidným hlasem upozorňuje na skutečnost, že se pohybujeme v cestě právě kolemjdoucího statného samce s výrazně stříbrným pásem, tzv. silverbacka. Naše nevěřící pohledy a šuškání, že kde ho viděl, jak na to přišel a celkový nesouhlas s tím, že bychom my, páni tvorstva „někomu“ měli ustoupit z jeho cesty. Netrvalo dlouho a pravá velitelova ruka nás postupně všechny v cestě stojící začala tlačit do křoví. Tlačila tak, že nebylo možné obrany, větve a jejich ostré výstupky jsme měli všude, nejen na zadní straně těla lidského, všude tam, kde je možné si jen myslet. Otvor v houští o rozměru necelého metru čtverečního se začíná zaplňovat tváří zdejšího vládce a nás začíná polívat studený pocit. Myšlenky na to jak se schovat, kam uhnout aby ON mohl nerušeně a bez stresu projít blíže ke své rodině, byly všude. Strach se mísil s chutí a zájmem jak udělat tu nejlepší fotku. Samcův neskutečný nezájem, klid a možná až arogance, se kterou kolem nás „proplul“ bych od něho ani náhodou nečekal. Snad jediné, co toho krasavce brzdilo na jeho cestě, byli páni průvodci, kterým chvilku trvalo, než oklestili cestičku v malém davu zážitku chtivých osmi návštěvníků. Náš ústup do houští byl následován jeho klidným a vyrovnaným krokem.
Po pár desítkách metrů se přemísťujeme se na nedaleký palouček, ideální to místo na focení, kde na nás čeká hlava rodiny, která nás před krátkým okamžikem „vytlačila“ z lehce vyšlapané cestičky. Je to přesně to místo, kde by mohly vzniknout nejen „ořezané portrétovky“, ale i obrázky zdejšího prostředí, které je předsíní, obývákem nebo i ložnicí. Chyba lávky, nastal okamžik, kdy i mé nejširší ohnisko 200mm je moc dlouhé pro chtěnou fotografii a nezbývá než přistoupit k výměně záznamového foto-přístroje. Batoh dolu, rozepnout kapsu, vyjmout druhý foťák s objektivem 70-200mm, zapnout zip kapsy, batoh nahoru na záda a jde se rychle zpět fotit. Mezitím mi hlavní průvodce podal pomocnou ruku a podržel do té doby bezchybné D3s-ko s 200-400mm objektivem. Vracím se zpět na „gorilí“ palouček, ale pozdě, pomalu už to celé velké představení končí, hlavní protagonista dospěl k závěru, že není třeba čekat na ty pomalé vzadu a nastal čas změny.
Nevadí, jdeme dál, vždyť je tu celá velká rodinka, jen je vidět v tom hustém roští a s přispěním slunečného svitu moci fotit. Za malý okamžik nacházíme, dle slov průvodců, mladého teenagera, věkově okolo 3 roků starého. Opakuji se, když napíšu, že opět v klidu a v pohodě. Na pomezí ještě stojícího roští a osekaného houští sedí a labužnicky pojídá mladé bambusové výhonky. Udělám si pár fotek, ale náš mladý model se tak převaluje a chvilku nepostojí v klidu, že je častěji v pozici, kdy je stisk tlačítka spouště zbytečným plýtváním kapacity paměťové karty. Dle hluku z nedalekého houští zjišťuji, že moji přátelé se usadili v okolí samičky, která se role fotomodelky zhostila otočit mladíkovi na výbornou.
Rysy tváře našeho hlavního průvodce dostávají ostřejší charakter. To nevěstí nic ves
elého. Čas vymezený na naši návštěvu se chýlí ke konci, po našem naivním dotazu: „Jak jsme na tom s časem?“. Dostáváme odpověď: „Čas vypršel.“ Krátká chvilka přemlouvání, nám čas návštěvy prodlužuje o 5 minut, a hurá zpět ještě fotit. Jak jindy doma nebo v práci se mi zdá ten čas 5 minut dlouhý, tady je to jak mávnutí proutku. Avšak naši modelové a modelky jsou v hustém houští, snaha na focení je již marná, ale stála za ten pokus. Nastal tak čas zabalit foto-techniku do batohu a přesunout se zpátky na místo, kde jsme odložili své hole, své turistické podpůrné pomůcky. Malá svačinka před cestou zpět k autům nám dodá sílu. Zatím to ještě nevíme, ale posilnění bude zapotřebí.
Tak a máme to za sebou, čas focení goril horských je již minulostí. Na tvářích všech se mísí smutek z toho, jak může být 60 minut krátkých a současně ten pocit, jak je to krásné být na tu dobu jedním z nich a mít tu možnost o nahlédnutí skrze jejich oči do duší tak nádherných živých bytostí, jakými gorily horské jsou. Byli jsme celou hodinu jedna velké 37-členná rodina. Ty šťastné okamžiky jsou v přesile, důkazem toho jsou úsměvy na všech tvářích. Ten nepopsatelný pocit přeji všem, je prostě úžasný.
Tak a už nezbývá nic jiného, než se pomalu vydat na cestu z krajiny snění zpět do reality. Vyrážíme pozvolna z kopce dolů, cesta se vine po úbočí zdejšího pralesa až ke korytu říčky, která zásobárnou živin pro políčka zdejších lidských obyvatel. Nejsem si jistý, ale zaslechl jsem i věty o Pygmejích, ale o jejich pravdivosti si nejsem jistý. To, že vedení zdejšího Národního parku zajistilo relativní klid pro gorily horské, stálo zdejší obyvatele opuštění jejich políček a stěhování se do nových náhradních míst. Odrazy slunečních paprsků od střech zdejších lidských obyvatel nás doprovází na dlouhé zpáteční cestě. Není naštěstí stejní jako ta, po které jsme šli ke gorilám, ale nějaký ten kilometr délky taky bude mít. S přibývajícími kilometry nám úměrně ubývá potravinových zásob a to si vzpomínám, jací jsme byli ráno siláci, že nám stačí jen pár čokoládových tyčinek, že velká svačina není třeba. Ještě, že náš řidič Robert měl rozum za nás. Díky za tvoji neústupnost Roberte. Naše tvrzení, že včera druhá, (vlastně ta první – Áčková skupina J) našla své gorily za hodinu a půl pobytu v pralese nebylo pádným argumentem. Potkali prý jen dva samce, Toho prvního v dáli sedícího/visícího na větvi a později druhého v tu dobu v hustém houští právě obědvajícího bambusové výhonky.
Jsme na cestě zpět a zásoby jídla nám postupně docházejí a po přibývajících kilometrech se i zásoby vody zmenšují. Došlo jídlo, došlo pití, jsme na nule. Naše euforie je tak silná, že jdeme cestou necestou, z kopce do kopce, jen už abychom byli u našeho řidiče v autě na cestě k zaslouženému odpočinku. Nadešel poslední čas našeho dnešního velkého putování. Místem posledního zastavení je zhotovení posledních fotografií pro vzpomínku na celou naši mezinárodní skupinu. Od průvodců jsme každý obdržel památečný diplom, jenž si určitě zaslouží pěkné na pověšení . A bude všem připomínat ty nádherné chvilky velké lidsko-gorilí rodiny.Na oplátku jsme zase mi věnovali našim průvodců něco svého, část svých těžce vydělaných finančních prostředků. Aby nebyl všem suvenýrům konec, měli zde naši průvodci na prodej trička s gorilím potiskem. No jasně, u toho jsem přece já nemohl chybět. Koupil jsem poslední XL-velikost a L-ko taky zanedlouho nebylo (kdo mohl předpokládat takovou nepřipravenost zdejších průvodců na české turisty vyškolené středoevropským hyper-super-markety J) a tak při cestě zpět Robert, naše záchrana, zajistil výrobu dalších triček pro Danu s Jirkou v jejich požadovaných velikostech.
Po návratu do kempu zjišťuji, k mému překvapení a neradosti, že můj kufr již jel s druhou (A) skupinou, tak mi nezbývá než po očistné sprše zpět do propoceného a „lehce“ zašpiněného dnešního oblečení. Cestou k místu našeho nocování pomalu střídá ticho ve voze a dopadající kapky na karoserii věty plné dnešních zážitků. Když už pomalu usínám a sním, tak jsme tam, zastavujeme, jdeme se vybalit a rychle na večeři- Venku pěkně prší a v našem stanu je kupodivu opět voda, některé důležité stanové kolíky chybí, ale to nevadí, jsme s Davidem šťastní a tak nás dnes jen tak něco nerozhodí a jen tak někdo nerozhodí . Výborná večeře, která na nás čekala, byla takovou stylovou pomyslnou tečkou za vydařeným dnem. Ty pohledy z druhé (A) skupiny stály též za zaznamenání a vyfocení. Jelikož byla již taková tma, že by to byly stejně jen černobílé skvrny protažených obličejů na šedi noční zamračené oblohy volíme ústup za odpočinkem do stanu.
Jdu spát, ulehám do spacáku na deštěm zmáčenou karimatku, zavírám oči ……..nemohu usnout, taky jak jinak by to jen šlo, nemohu vypnout mozek, který jak promítací zařízení kreslící na zeď stále stejné obrázky z dnešního putování. Ve tmě stanu se usmívám, přece to nejde nebýt zase zpět tam na gorilích křovinatých stráních. Ten pocit úžasu a radosti bude celou noc se mnou. Film o lidském pohledu do hlubokých oči gorilího samce běží dál, já pomalu usínám a tak dobrou snící noc i vám …. a možná i někdy na shledanou.
Jirka
P.s. fotky jsou z kamery, proto i ta kvalita je tomu přiměřená.